Za výstup na Kilimandžáro nešetřete

Po tom, co cestovatel a fotograf Aleš Malár strávil na Zanzibaru několik sezón jako delegát cestovní kanceláře, rozhodl se tam vrátit na vlastní pěst. Při organizování turistických výletů do Tanzanie, kterým se začal živit, se čím dál častěji dostával poblíž Kilimandžára a postupem času u něj vykrystalizovala myšlenka, že by ten „kopec“ mohl zdolat. A tak přes sociální sítě našel stejně nadšené lidi a jeho osmičlenná skupina byla brzy připravená vyrazit. A já vám dnes přináším rozhovor o této velké cestě.

 

Co přecházelo cestě a jak složitá byla příprava?

Už jsem tak nějak věděl, co to obnáší, protože firma, se kterou spolupracuji v Tanzanii na organizaci výletů, se na Kilimandžáro specializuje. Při našem výstupu jsem využil jejích služeb – sehnala průvodce, zajistila zázemí a poskytla veškeré konzultace týkající se vybavení. Daleko složitější bylo najít vhodnou partu, s níž bych se na nejvyšší horu Afriky vydal. Nakonec se to podařilo a jsem za to moc rád. V současné době připravuji na únor 2023 novou výpravu a vše je daleko jednodušší. Vlastně jsem se jenom zmínil několika známým, ti to poslali dál a já už nyní mám kompletní tým.

 

Jakou jste zvolili cestu nahoru a jak dlouho celá expedice trvala?

Z důvodu aklimatizace jsme se rozhodli jít po jedné z delších cest, která se jmenuje Shira Route. Celková doba, kterou jsme na ní strávili, byla sedm dní. Pět a půl dne jsme šli nahoru a den a půl dolů. První dva dny jsme se pohybovali v nadmořské výšce kolem 3000 metrů a poté jsme vyrazili na aklimatizační výstup na Lava Tower nacházející se v nadmořské výšce cca 4600 metrů. Mohli jsme si tak vyzkoušet, co to s naším tělem udělá a průvodci viděli, jak to zvládáme. Tohle bylo totiž minimálně srovnatelně náročné jako finální výstup.

 

Jak se taková výprava pohybuje finančně?

To je různé. Záleží na vás, pro co se rozhodnete. Pokud cestujete nízkonákladově, vejde se to cca do 1500 dolarů. Setkal jsem se i s opačným extrémem, kdy americká skupina o osmi lidech platila za každého 7000 dolarů.

Já jsem pro náš výstup zvolil zlatou střední cestu, což na osobu vyšlo kolem 2800 dolarů. Chtěl jsem, abychom to měli víc na pohodu, takže se zajistilo více nosičů, kteří nám nesli i matrace a také více jídla. Vycházel jsem z toho, že čím lépe se člověk vyspí a čím vydatněji se nají, tím je vyšší pravděpodobnost, že se mu podaří na vrchol vylézt.

 

Kolik jste tedy měli doprovodného personálu?

Celkem jsme měli čtyři průvodce, tři kuchaře a mnoho nosičů. Samozřejmě někteří lidé, kterým jsem o tom řekl, námi opovrhovali, protože jsou zvyklí nosit si všechno sami. Jsou to však horalové s velkým H, což většina z nás nebyla. Neumím si představit, že bychom si to všechno nesli sami. Kolikrát jsme měli co dělat, když jsme šli s malým batohem z jednoho kempu do druhého. Abychom nahoru vyšli, potřebovali jsme prostě kvalitní zázemí na úrovni. A tak jsme si raději připlatili. Díky tomu také dostalo práci více lidí.

Ano, výstup na střechu Afriky je drahý, ale to je také dobře. Díky tomu, že si na to lidé musí ušetřit, se tam dostanou hlavně ti, kteří tam opravdu chtějí.

 

Podle tanzanských zákonů musí mít 1 turista cca dva až tři nosiče a každý nese do 20 kil. Upřímně si moc nedovedu představit, co vlastně všechno nesou. Opravdu toho člověk tolik potřebuje?

Není to tak, že by dva až tři nosiči nesli věci jednoho člověka. Každý má k sobě jednoho nosiče, který mu nese věci – náhradní oblečení, spacák atd. Ale je potřeba nést další věci, což je v podstatě celý kemp, stany pro všechny, společenský stan, ubytování pro všechny nosiče a jídlo pro všechny na celý týden. Říká se, že to vychází na dva až tři nosiče na člověka, ale není to tak, že by nesli osobní věci. Nesou třeba i záchod – chemickou mísu. My jsme měli záchody dva. Dolů pak musí snést i odpadky. Když před výstupem nahlásíte deset krabic džusu, musíte je pak zase ukázat cestou dolů.

 

Kolik kilogramů tedy vážil batoh, který jste nesl?

Moje denní krosnička měla třicet čtyři litrů a vážila asi šest kilo. Měl jsem v ní náhradní oblečení, svačinu a foťák. Prostě věci, které potřebujete na šestihodinovou cestu z jednoho kempu do druhého.

 

Znal jste lidi, s nimiž jste výpravu podnikl?

Já jsem znal pět lidí z osmi, ale zbylí členové se mezi sebou neznali. Sešli jsme se v předvečer akce, společně jsme si sedli, popili a popovídali. Šlo to celkem rychle, protože osm lidí se mezi sebou seznámí snadno.

 

Jaký byl pro Vás nejtěžší okamžik během této výpravy?

Nejtěžších bylo posledních tři sta metrů před Stella Pointem, což je takový podvrchol Kilimandžára. Cesta na něj začíná v základním táboře v kempu Barafu, který se nachází ve výšce 4700 metrů. Vychází se o půlnoci a jde se s čelovkami. Všude kolem je tma, nevidíte vůbec nic, jen paty člověka, který jde před vámi. Musím říct, že jsem se přemlouval ke každému kroku. Každý krok opravdu bolel. A je to náročné nejen fyzicky, ale i psychicky, protože celých sedm hodin jste sám jenom se svou hlavou. To pro mě bylo opravdu těžké, protože jsem aktivní člověk a potřebuji se neustále s někým bavit, komunikovat, něco řešit.

Když jsem došel na Stella Point, sedl jsem si na kámen a deset minut jsem jenom koukal. Nebyl jsem schopný ani zvednout ruku, natož se napít. Tam jsem si sáhl na dno fyzických sil.

 

Měl jste během výstupu chuť to vzdát, otočit se a jít dolů?

Možná někde v pozadí hlavy taková myšlenka probleskla, ale určitě nevyšla na povrch.  Spíš jsem si říkal, jestli to mám zapotřebí a tak podobně. Ale to je v dané situaci normální.

 

Trpěl jste výškovou nemocí?

S nadmořskou výškou jsme kromě jednoho člena naší výpravy, který chodil různé vysoko položené přechody v Jižní Americe, bojovali všichni. Někdo zvracel, někoho bolela hlava. Nikdo z nás totiž nebyl výš, než se dostanete někde v Alpách lanovkou při lyžování, což je max. 3500 metrů, ale to už je fakt maximum. Všichni jsme přemýšleli nad tím, jak to budeme zvládat. Pro jistotu jsem bral Diamox, což je lék, který pomáhá zvládat nadmořskou výšku. Byl jsem rád, že jsme zvolili trasu Shira Route, která nám s aklimatizací hodně pomohla. Ale i přesto mě občas bolela hlava tak, jako kdyby mě někdo do ní bouchal kladivem.

 

Jaký to byl pocit stanout na střeše Afriky?

Hned po dosažení vrcholu jsem žádnou euforii necítil. Spíš jsem zhluboka dýchal a přemýšlel nad tím, že se musím ještě dostat i dolů. Všechno mi to došlo až mnohem později, tak po týdnu. Euforie přicházela postupně.

 

Kolik lidí jste potkávali? Je to tam přeplněné turisty?

Ze začátku jsme moc lidí nepotkávali, ale později se to postupně zvyšovalo. Hodně lidí bylo v základním táboře, odkud se vychází na vrchol hory. Když jsme vyráželi, viděl jsem vláčky čelovek kdesi před námi a pokud jsem se při přestávce ohlédl, tak i kdesi vzadu. Rozhodně bych neřekl, že je to tam přeplněné turisty. Odhaduji, že na vrchol jde tak padesátka lidí a nikdo si nijak nepřekáží.

 

Dal byste nějakou radu lidem, co se na Kilimandžáro chystají?

Nevím, jestli jsem po jednom výstupu povolaný dávat nějaké rady. Určitě bych ale doporučil nejít nízkorozpočtovou cestou.  Jednou jsem se na nějakém facebookovém fóru setkal s otázkou, jak se dá udělat Mount Everest nízkorozpočtově. A někdo na to krásně odpověděl, že ti, kdo zkoušeli Mount Everest nízkorozpočtově, tak už nejsou mezi námi. Tím nechci říct, že byste na Kilimandžáru riskovali život, i když je to divočina bez signálu, ale určitě je dobré zainvestovat do zázemí. Máte to jednou za život, tak jestli to bude o 500 nebo 1000 dolarů levnější, není tak důležité. Může se stát, že kvůli šetření tam nevylezete a budete si to potom později vyčítat. Nebo tam třeba vylezete, ale budete kvůli tomu trpět. Doporučuji tedy nešetřit. Není to samozřejmě rada zkušeným vysokohorským turistům, spíš laikům a nadšencům. Vyšší komfort je vyšší šancí na úspěch. Určitě bych také doporučil dobré boty a kvalitní oblečení. Nepodcenit spacák a nechat si napsat od lékaře Diamox. Hodí se i hůlky. A samozřejmě poslouchat průvodce a nic nepodceňovat.

 

Děkuji Alešovi Malárovi za rozhovor a přeji mu hodně štěstí při další výpravě i životě na Zanzibaru.

Poznámka: Použité fotografie jsou z archivu Aleše Malára.

 

Máte rádi příběhy z Afriky? Přečtěte si knihu Můj africký příběh.

 

Přihlaste se prosím znovu

Omlouváme se, ale Váš CSRF token pravděpodobně vypršel. Abychom mohli udržet Vaši bezpečnost na co největší úrovni potřebujeme, abyste se znovu přihlásili.

Děkujeme za pochopení.

Přihlášení