Když se řekne slovo "Vánoce", mnoha lidem v Čechách se vybaví světla, stromeček, vůně cukroví a stůl plný jídla. Ale jak vypadají Vánoce v Keni, kde se neřeší dárky pod stromkem, ale spíš to, jestli bude co jíst? Právě tato otázka mě vedla k tomu, že jsem se letos rozhodla zeptat mých přátel z Keni, kteří jsou každý z jiného světa. Na vánoční tradice, atmosféru i obyčejné prožívání svátečních dnů jsem se ptala Josepha, který je hlavním hrdinou mé knihy Nezlomný. V Keni založil centrum, jež dává šanci dětem, které by jinak zůstaly neviditelné. Jeho pohled na Vánoce je hluboce spjatý s nadějí, sdílením a obyčejnou lidskou důstojností. O svůj pohled se se mnou podělil také Masaj Reuben, který žije v oblasti Mount Suswa. Vánoce v masajské komunitě jsou plné tance a zpěvu. Třetí perspektivu přináší Monica, žena, která vyrábí nádherné šperky inspirované masajskou kulturou. A nakonec Rosemary, která žije v chudinské čtvrti Kibera. Její vyprávění připomíná, že Vánoce nejsou všude časem hojnosti.
Masaj Reuben a jeho neteře a synovciKéž by žádné dítě nezůstalo samo
„Vánoce pro mě znamenají oslavu narození Ježíše Krista,“ říká Joseph, který nedaleko Ngongu vede vlastní centrum pro děti ulice a stará se především o opuštěné chlapce. „Mám je rád. Je to krásné období.“ Snaží se, aby Vánoce měly stejný význam i pro chlapce z jeho centra. A čím jim udělá největší radost? Společným zážitkem. Každý rok během Vánoc je Joseph vezme do plaveckého bazénu. "Posledně byli tak nadšení, že ostatní návštěvníci bazénu raději odešli a nechali ho jen jim. Chlapci se pak cachtali, smáli a dováděli až do poslední možné minuty, jejich radost byla nakažlivá a naplňovala prostor veselým křikem a šploucháním vody," říká. Joseph mi také vypráví, co je pro děti ulice během Vánoc nejtěžší. „Když celý svět slaví a ony zůstanou úplně samy, bez místa, kam by mohly jít, bez jídla, kterým by mohly nasytit prázdné žaludky,“ odpovídá bez váhání. A co by si přál do nadcházejícího roku? Aby žádné dítě nezůstalo na ulici samo. „Rád bych všem, kteří tento článek čtou, vzkázal, že Bůh nás miluje všechny stejně, a že je proto důležité sdílet tuto lásku i s lidmi, kteří dnes žijí v beznaději a nevidí východisko ze své situace.“
Joseph (v červené tričku) a kluci z jeho centra Global Hope Rescue and Rehabilitation Center Kéž by příští rok pršelo, přejí si Masajové
„Vánoce jsou pro nás něčím, co přišlo zvenčí,“ říká Masaj Reuben, který žije v malebné oblasti kolem hory Mount Suswa v centrální Keni. „Ale mám je rád.“ Vypráví, že jeho rodiče a celá jejich generace se dlouho slavení Vánoc i návštěvám kostela vyhýbali. „Můj otec uctíval ducha předků. Já naopak věřím v Boha,“ vysvětluje Reuben. On i Masajové z jeho vesnice pravidelně chodí do kostela, kde během bohoslužeb zpívají a tančí. Vánoce v jeho komunitě však nejsou jen o zpěvu a tanci, jsou spojeny i s tradičním hodováním. Na Vánoce se zabije velká kráva a několik ovcí. Masajové pijí i jejich krev, která je pro ně životodárným zdrojem výživy. Když se ho ptám, jakým výzvám letos jeho komunita čelila, bez zaváhání zmiňuje dlouhotrvající sucho. Jejich život je totiž přímo závislý na přežití hospodářských zvířat. „Doufám, že příští rok bude pršet,“ dodává tiše a jeho pohled se ztrácí v dálce. A co by si přál, aby lidé věděli o Masajích? „Že kráva je pro nás opravdu vším,“ říká prostě, a v jeho očích je cítit hluboká úcta k tradicím a přírodě.
Reubenova rodina - bratr a otecKéž by se do Keni vrátil trvalý mír
Monica žije v pulzující nairobské čtvrti Kabiria a její živobytí spočívá v ruční výrobě šperků, jejichž barevné korálky a ornamenty vyprávějí příběhy masajské kultury, tradice, která je tak odlišná od ruchu města kolem ní. Vánoce pro ni, stejně jako pro Josepha, znamenají především oslavu narození Ježíše Krista. Ráno se obléká do svých nejlepších šatů a vyráží do kostela. Po bohoslužbě se vrací domů, kde společně s celou rodinou připravuje slavnostní pokrm v podobě pečeného masa, ke kterému nesmí chybět rýže se zeleninou. A co by si přála do příštího roku? Především zdraví pro sebe i své blízké a aby se do její milované Keni vrátil trvalý mír a lidé tam mohli žít beze strachu.
Monica v nairobské čtvrti Kabiria Kéž by se nám dařilo lépe
Rosemary bydlí v největší nairobské chudinské čtvrti Kibera a je součástí skupiny Power Women Group, která sdružuje nezaměstnané a HIV pozitivní ženy. „Když vyrábíme šperky, jsme spolu a každý měsíc nám to přináší nějaký výdělek,“ vysvětluje Rosemary. Tento rok byl však těžký. „Neprodávaly jsme naše výrobky tak, jak jsme byly zvyklé. Když jsou prodeje nízké, není snadné vést naše podnikání,“ říká otevřeně. Další ranou bylo omezení financí na boj proti HIV a AIDS, které přišlo po rozhodnutí Donalda Trumpa. „Bylo to pro nás velmi těžké,“ dodává Rosemary, a v jejím hlasu je cítit starost o komunitu a vlastní rodinu. I přes těžkosti má však Rosemary plány do budoucna. „Příští rok chci založit se svým synem cestovní agenturu a vytvořit tak více pracovních příležitostí pro mladé lidi,“ říká s nadějí a odhodláním. Navzdory všemu v ní zůstává pevná víra, že společné úsilí má smysl. Vánoce i práce jí připomínají, že když lidé drží při sobě, dají se zvládnout i ty nejtěžší věci.
Rosemary ze skupiny Power Women Group Čtyři lidé, čtyři světy, přesto podobné prožívání
Čtyři lidé, čtyři světy a podobné prožívání. Vánoce v Keni, resp. Vánoce v Africe jsou hlavně o víře, rodině a sdílení. O tom, co opravdu dává smysl. To kontrastuje s českým pojetím Vánoc, v němž se jejich původní význam často vytrácí a převládá materialismus.. Příběhy z Keni nám připomínají, že Vánoce by měly být hlavně svátkem lidské sounáležitosti.
Hana Hindráková
První česká autorka publikovaná v Keni a zakladatelka projektu Dárky s myšlenkouUkazuji opravdovou Afriku bez filtrů a mýtů. Můj příběh si přečtěte tady. Sledujte mě na Instagramu, na TikToku, na Youtube nebo na Facebooku, ať vám nic neunikne. Domluvte si se mnou konzultaci k cestě do Keni.