Zanzibar je ostrovem vychvalovaným i zatracovaným. Jedni ho zbožňují, druzí by tam už neletěli. I já jsem se nechala zlákat fotografiemi bílých písčitých pláží obklopených paletou odstínů tyrkysových vod Indického oceánu a cestu do tropického ostrovního ráje jsem podnikla s mou milou tchyní.

Jak jsme se tam dopravily

Do Amsterdamu jsme letěly se společností KLM a odtamtud s leteckou společností Kenya Airways. Kromě Amsterdamu jsme přestupovaly ještě v keňském Nairobi. V ceně letenky (16 000 Kč, letenka byla kupovaná vcelku na poslední chvíli) bylo kromě kabinového zavazadla ještě velké odbavené zavazadlo o hmotnosti maximálně 23 kilo. Navíc jsem se po deváté podívala do milovaného Nairobi. Tentokrát však pouze na letiště.

Let s Kenya Airways byl bezproblémový a letadla působila bezpečně a udržovaně. Palubní personál byl velmi milý a pomáhal mi překonat mou fóbii z létání. Když budete mít štěstí, tak při letu z Nairobi na Zanzibar uvidíte nejvyšší horu Afriky Kilimandžáro. My jsme to štěstí měli a pohled na Kilimandžáro byl naprosto úchvatný.

Zklamání po příletu

Přílet na Zanzibar byl trochu divoký. Při přeletu nad oceánem nás obklopily mraky a mlha a s menším letadlem to dost házelo. O nádherných pohledech na ostrov z výšky jsme si mohly nechat zdát. Devatenáctého března jsme přistávaly do obrovského nečasu. Z nebe padaly proudy deště a přistávací dráha připomínala spíše řeku. Kvůli tomu jsme letěly přes půlku zeměkoule? To bylo první, co mě napadlo.

Pohodové Matemwe

Jako základnu, odkud jsme vyrážely na poznávací výlety po ostrově, jsme si zvolily Matemwe, malou vesnici na severovýchodním pobřeží. Bylo to tam klidné, s pěknou pláží, na které jsme ale moc času nestrávily. Ležet na pláži nevydržíme ani hodinu, natož celý den. Takže přes den jsme většinou někde cestovaly a v podvečer po návratu jsme se vykoupaly nebo si aspoň namočily nohy. Voda v oceánu byla příjemně teplá.

Období dešťů

Jakmile jsme přistály na zanzibarské půdě, všichni místní nám říkali, že přišlo očekávané období dešťů, které vystřídalo velká parna. Samozřejmě nezapomněli podotknout, že pro nás to úplně ideální není. Naštěstí to nebylo tak hrozné, jak to původně vypadalo po příletu do Stone Town, kdy se nejen přistávací dráha, ale i silnice a cesty změnily v řeky. Většinou bylo oblačno, a když sprchlo, netrvalo to déle než půl hodiny. V teple, které na Zanzibaru panovalo, to bylo naopak osvěžující. Nejdelší deště byly během noci a někdy je doprovázely i silné bouřky. Déšť přilákal různou havěť, takže jsme používaly repelenty. Na sebe i do zásuvky. Začaly jsme s tím od druhé noci, kdy nám do pokoje nalezlo všechno možné. Nejdříve jsme nechápaly kudy. Na oknech totiž byly moskytiéry. Potom jsme objevily, že máme pod dveřmi dvou centimetrovou díru. A když jsme večer rozsvítily, nalákaly jsme komáry a spol. dovnitř. Ještě tu noc jsme díru utěsnily dekou a ručníky a počet komárů v pokoji výrazně klesl.

Místní hromadná doprava

Protože jsme celkem dobrodružné povahy a máme hodně naježděno keňským MHD (dodávky matatu), rozhodly jsme se cestovat po ostrově náklaďáčky dala dala a autobusy. Jezdilo jich hodně a často. Stačilo se postavit na kraj silnice, a když přijížděly, tak prostě jenom mávnout. S pomocníkem řidiče, který se ptal, kam jedeme a také vybíral peníze, jsem se domlouvala svahilsky. Málokdy se stalo, že by mluvil anglicky. Cestování menšími autobusy bylo velmi komfortní, v dada dala to bylo takové kontaktnější. Jednou jsem měla skoro na klíně prostorově výraznou muslimku, podruhé se mého obličeje téměř dotýkal nějaký klučina, který se snažil přežít v úzkém prostoru mezi lavičkami. Jak autobusy, tak dala dala byly ve srovnání s taxíky velmi levné. Cena za jednu trasu se pohybovala max. v českých desetikorunách.

Děti chtějící peníze

Mám děti ráda, sama mám doma dvě, ale s místními dětmi to bylo opravdu náročné. Nebylo chvíle, kdy by za námi nějaké nepřiběhlo a něco nechtělo. Jejich nejoblíbenější větou bylo „Give me money, dej mi peníze“. Bohužel je neodradilo ani mé odmítnutí ve svahilštině, ani ignorování. Když nedostaly peníze, ptaly se na bonbony, na sešity a na tužky. Znovu jsem se jenom utvrdila v tom, co jsem psala v článku Proč nedávat bonbony africkým dětem, že není dobré jim cokoliv vozit a rozdávat. Protože jejich chování je pak toho důsledkem.

Masajští beach boys lovící turistky

Zanzibarská sexuální turistika je v plném rozkvětu a masajští beach boys se snaží ulovit tolik turistek, kolik jen lze. Zprvu nás lákali na masajské náramky, po pětiminutové konverzaci přešli k lichotkám a k větám typu „Já jsem se do tebe tak zamiloval“, „Jsi moje osudová láska.“, „Věř mi, že tohle se mi ještě nikdy nestalo. Zasáhlo mě to jako blesk z čistého nebe.“, „Ještě nikdy jsem neměl žádnou bělošku.“. Po krátké konverzaci následovalo večerní pozvání na pláž na pětiminutové boga boga, mapenzi nebo chcete-li prostě česky řečeno sex. Ale o tom víc až v dalším článku. Zajímá-li vás zanzibarská sexuální turistika, stáhněte si prozatím zdarma mini e-knihu Nebe nad Zanzibarem, která vypráví příběh jedné české sexuální turistky.

Hodnocení na závěr

I přes období dešťů se mi Zanzibar líbil a podařilo se nám ho procestovat i za relativně krátkou dobu. Jsem ráda, že jsme zvolily druhou polovinu března, protože tam nikde nebylo moc turistů. V deštném pralese Jozani jsme byly skoro samy, na parkovišti stálo jen jedno auto. V Matemwe jsme potkaly tak jednoho nebo dva bělochy během celého dne. Z farmy s kořením jsem byla velmi mile překvapená, protože tamní průvodce nám popsal i všechny druhy stromů, které na Zanzibaru rostou, což bylo pro mě jako pro spisovatelku velmi přínosné. A zejména nyní, když se úvodní část mé připravované knihy Obchodníci s dětmi odehrává právě na Zanzibaru. Prošly jsme si i Stone Town, kde jsme byly nejvíc zvědavé na trh Darajani. Ten nás ovšem celkem zklamal, protože byl pouhým divadlem pro turisty. Na něj však navazoval trh pro místní, kde už to bylo úplně o něčem jiném a kde jsme si čaje a kávu koupily za zlomek ceny, kterou jsme po půlhodinovém smlouvání ve svahilštině dostaly na trhu Darajani. Podívaly jsme se i do turistického letoviska Nungwi či na pláž Jambiani. Úplně nejvíc nás ale upoutaly vesničky v nitru ostrova, kde byly domky schované v záplavě banánovníků a mangovníků. A také se nám moc líbil trh v Kinyasini, který měl tu pravou africkou atmosféru. Jsem ráda, že jsem Zanzibar viděla, ale nezanechal v mém srdci takový otisk jako Keňa, kam se stále vracím.