Zamilovala se do šamana

O Afriku se zajímala už od mala. Milovala knihy Joe Adamsonové a fascinovala ji africká zvířata i tamní příroda. Potom se seznámila s beninským šamanem, do kterého se zamilovala a zanedlouho se bude do Beninu i stěhovat. A vy si nyní můžete přečíst příběh této ženy, která se jmenuje Olga Houngbedji.

 

Když jí bylo dvacet čtyři let, potýkala se s vážnými zdravotními problémy. „Lékaři už si se mnou nevěděli rady a odkázali mě na alternativní medicínu,“ vypráví paní Olga. Svěřila se s tím své nejlepší přítelkyni, a ta jí dala kontakt na jakéhosi léčitele z Afriky, jehož navštěvovala i její teta. Paní Olga tehdy vůbec netušila, jak velké osudové setkání to bude.

 

Zamilování na první pohled

„Byla to láska na první pohled. Oboustranná. Mnohem později mi můj muž prozradil, že když byl ještě hodně mladý, tak mu jeden starý šaman předpověděl, že ženu svého života pozná podle toho, že jí nad hlavou bude kroužit bílý holub. Když jsem pak vešla do jeho ordinace, tak prý toho holuba nad mou hlavou viděl. V té době měl za sebou několik nevydařených vztahů a několik dětí,“ pokračuje paní Olga a zmiňuje se, že ji beninský šaman nejen okouzlil, ale i vyléčil. Brzy se z nich stal pár a žili společně v České republice.

 

Touha po životě v Africe

Paní Olga však toužila žít v Africe a nakonec tam na její neustále naléhání odletěli i s dětmi, které se jim mezitím narodily. „Měla jsem v té době asi hodně odvážnou povahu. Vůbec jsem nepřemýšlela nad tím, jak zvládnu život v cizí zemi bez znalosti úředního jazyka a jak to zvládnou děti. Moje maminka nesla naše rozhodnutí velice těžce a následující roky mě přemlouvala k návratu do Čech. Nakonec pochopila, že já jsem se prostě narodila pro Afriku a začala pravidelně létat na dovolenou za námi do Beninu.“

 

Těžké začátky

Začátky v Beninu byly pro paní Olgu a její děti velmi tvrdé. Celá rodina bydlela v největším beninském městě Cotonou v podnájmu bez elektřiny a vodu tahala ze studně. V příbytku chyběl nábytek i lednička, takže se jim neustále kazily potraviny. Bydleli na kraji města v poklidné čtvrti, kde nebyly žádné obchody. Navíc často bojovali s různými zdravotními problémy. Dětem se ve školce a škole nelíbilo, protože nikomu nerozuměly. Kromě toho to bylo naprosto odlišné prostředí, než na jaké byly zvyklé z Evropy. Kvůli dětem a mamince paní Olga několikrát zvažovala, že to vzdá a vrátí se zpátky do Čech. „Já a děti jsme si zvykly asi po dvou letech. V té době jsme už mluvily plynule francouzsky, našly si přátele a věděly, kam zajít za zábavou, aniž by nás neustále někdo okukoval a sahal na děti.“

 

Hrozba tropických nemocí

Tropických nemocí se paní Olga nebála a v Beninu se dokonce narodilo její čtvrté dítě. Afričtí lékaři na ni působili velmi vstřícně a ochotně a kdykoliv bylo potřeba, tak jim pomohli. Vzhledem k tomu, že paní Olga ani její děti neměly pojištění, musely si v případě problémů všechno platit. Což bylo hodně peněz i pro ně jako pro Evropany. Z tohoto důvodu se naučily řešit hodně zdravotních problémů prostřednictvím bylinek. V případě malárie či žluté zimnice se ovšem bez pomoci lékařů a kapaček neobešly.

 

Místní strava

Na tamní stravu si zvykaly pomalu, protože spousta jídel pro ně byla už od pohledu nevábná a rovněž nevábně voněla. V Beninu se jí hodně kaše z kukuřice nebo z manioku tzv. foufou. Přílohou často bývá rybí maso, kuře nebo skopové. Vepřové maso se tam příliš nekonzumuje. Omáčky jsou buď rajčatové, nebo z čerstvého špenátu, kterého je v Beninu hodně druhů. „Zpočátku jsme já i děti hodně zhubly. A asi až po těch dvou letech, když jsem otěhotněla a čekala čtvrté dítě, mi manžel našel paní do domácnosti, která mě naučila vařit africkou kuchyni.  Tehdy jsem zjistila, že africká jídla mohou být opravdu velmi chutná, ale řadu z nich jsem si časem upravila maličko na svůj vlastní způsob, aby to chutnalo hlavně dětem. Kupodivu jsem naučila svůj osobitý způsob vaření afrických pokrmů i  některé Afričanky a nakonec i ony vařily podle mých receptů a metod,“ usmívá se paní Olga.

 

Běloch v Beninu

Přestože domorodci Olgu a její děti přijali vcelku hezky, musela být celá rodina s výběrem lidí ve svém okolí velmi obezřetná. Protože ona pocházela z Evropy a navíc i její manžel v Evropě pracoval a byl často mimo domov, neustále ji někdo oslovoval s žádostí o finanční pomoc. Z tohoto důvodu se často v lidech i zklamala. „Občas jsem se také cítila osamocená, protože jsem se nikdy nenaučila beninské nářečí.“ Její děti byly mezi kamarády a učiteli velmi oblíbené. Protože je považovali za bělochy namísto míšenců, neustále jim někdo nosil nějaké dárky a zval je domů na návštěvu.

 

Co se jí na Africe nejvíc líbí

„Líbí se mi tamní pojetí rodiny,“ vypráví paní Olga. „Lidé tam drží víc pospolu a všichni v rodině si pomáhají. To mi na Česku chybí. Zejména péče o nejstarší členy rodiny, která je v Beninu nesrovnatelně lepší,“ říká. Dalším důležitým faktorem je pro ni výchova dětí. „Mé děti se v Africe naučily respektu nejen vůči nám rodičům, ale i vůči učitelům a ostatním dětem. Také se naučily být skromné a zodpovědné.“ Z těchto důvodů upřednostňuje výchovu dětí v Beninu před výchovou v České republice. „Nelíbí se mi, kolik je v českých školách mezi dětmi násilí, jak jsou materiálně rozmazlované a chybí jim fungující zázemí v rodině. Místo aby děti po škole pobíhaly po venku, žijí ve virtuální světě počítačů a mobilních telefonů.“

 

Kolébka voodoo

Benin je přezdíván kolébkou voodoo, které tam má hodně silnou tradici a hluboké kořeny v rodinách místních obyvatel. „Nějaké osobní zkušenosti já i děti máme, když jsme navštěvovali s manželem některé další šamany,“ svěřuje se paní Olga a vzápětí dodává, že její muž voodoo nepraktikuje. Je obdařen bílou magií a třetím okem a díky tomu může léčit lidi přírodní cestou. Na otázku, zda by více popsala své zkušenosti s voodoo, odpovídá, že o tom raději nebude mluvit. „Viděla jsem toho až příliš a stejně by tomu nejspíš ani nikdo nevěřil.“

 

Drama v národním parku

Jako nejdramatičtější zážitek popisuje den, kdy s maminkou, dětmi a řidičem jela na sever Beninu navštívit národní park Pendjari. „Chtěli jsme vidět africká zvířata volně v přírodě. Po vjezdu do národního parku se nám však porouchalo auto a my jsme museli vystoupit. Zapadli jsme do bahna a nemohli ven. Stáli jsme tam jenom s jedním průvodcem, který neměl žádnou zbraň kromě mačety. Tehdy jsem měla opravdu velikánský strach z útoku divoké zvěře. Děti hrozně brečely. Společně s maminkou jsme se je snažily utěšit, aby nekřičely a zbytečně nepřivolávaly pozornost volně se pohybujících  zvířat. Myslím, že nikdy v životě jsem se tolik nebála o své děti, jako právě tento den. Naštěstí vše dopadlo dobře a s autem jsme odjeli. Nicméně jsme ze safari vůbec nic neviděli.“

I přesto by však tento národní park turistům mířícím do Beninu doporučila. Za návštěvu podle paní Olgy stojí i rybářská vesnička Ganvia, která je postavená na vodě a pyšní se přezdívkou „Africké Benátky“.

 

Nemoc v rodině

Když paní Olze onemocněla maminka, vrátila se společně s celou rodinou zpátky do Čech, aby jí mohla být nablízku, a aby se o ni mohla starat. „Maminka bohužel zemřela a my se vracíme zpátky do Beninu,“ říká Olga. „Manžel tam pro nás staví domek.“

Do Afriky tentokrát poletí bez dvou nejstarších dětí, které se kvůli studiu na univerzitě rozhodly zůstat v České republice. Přestože jí dříve stěhování do Afriky hodně vyčítaly, nyní jsou rády, že mohly vyrůstat v Beninu a jejich život byl tak zajímavější a bohatší.

 

Děkuji Olze Houngbedji za rozhovor a přeji jí v Beninu hodně štěstí.

 

Máte rádi skutečné příběhy? Přečtěte si knihu Můj africký příběh.

 

Přihlaste se prosím znovu

Omlouváme se, ale Váš CSRF token pravděpodobně vypršel. Abychom mohli udržet Vaši bezpečnost na co největší úrovni potřebujeme, abyste se znovu přihlásili.

Děkujeme za pochopení.

Přihlášení