Osobní příběh spisovatelky a cestovatelky Hany Hindrákové inspiruje a dojímá stovky čtenářek a čtenářů, kteří se účastní jejích besed po celé České republice. Před dvaceti lety byla nadšenou dobrovolnicí, která chtěla „spasit Afriku“. Začala létat do východoafrické Keni, postupně si založila vlastní neziskovou organizaci, a nakonec po bolestné ztrátě iluzí dospěla k závěru, že Africe je lepší nepomáhat. Místo toho začala s Afrikou obchodovat a dnes prostřednictvím svého projektu Dárky s myšlenkou prodává originální africké šperky vyráběné řemeslníky z keňských chudinských čtvrtí. Přestože v Keni dvakrát unikla smrti jen o vlásek, její láska k této zemi a tamním lidem je natolik silná, že se tam stále vrací. Navzdory počátečním odmítnutím ze strany nakladatelství se nevzdala, začala psát knihy o Africe a dnes má na kontě deset románů vydaných v renomovaných nakladatelstvích. V roce 2019 vydalo keňské nakladatelství anglický předklad jejího románu Nezlomný (Unbreakable) a Hana Hindráková se tak stala první českou autorkou publikovanou v Keni. V prosinci 2025 navíc založila vlastní nakladatelství Africké příběhy, pod jehož značkou právě vyšel její nejnovější román Africké noci.
Spisovatelka Hana Hindráková v Keni (Ngongské hory) Vaše nová kniha o Africe Africké noci se odehrává během protestů v Keni v letech 2024 a 2025. Proč jste si vybrala právě toto bouřlivé období?
Africké noci jsou kniha podle skutečných událostí. Protesty v Keni v roce 2024 jsem bohužel zažila na vlastní kůži a byl to jeden z nejintenzivnějších a nejhorších zážitků mého života. To, co měla být běžná cesta do Keni, se proměnilo v noční můru. O nepokojích jsem se dozvěděla zhruba dva týdny před odletem. I když jsme měli pojištění storna letenky, na nepokoje se nevztahovalo, a pokud bychom cestu zrušili, každý z nás čtyř by přišel o 23 tisíc korun. Rozhodli jsme se tedy letět a být maximálně opatrní. Jenomže jsem netušila, jak vážná situace v Keni ve skutečnosti je. Kdybych se rozhodovala znovu, raději bych ty peníze obětovala. Za to, co jsme tam zažili, to opravdu nestálo. I proto jsem v roce 2025, kdy nepokoje v Keni vypukly znovu, neodletěla a cestu zrušila 48 hodin před odletem. „Naštěstí“ jsem z toho obrovského stresu dostala virózu, takže mi pojišťovna letenku proplatila. Africké noci jsem začala psát krátce po návratu z Keni v roce 2024. Byla to pro mě určitá forma terapie, způsob, jak zpracovat strach, který jsem po návratu velmi intenzivně cítila, a zároveň možnost zachytit příběhy lidí, kteří během protestů bojovali za lepší budoucnost své země.Hlavní hrdinka Gabriela se v Keni ocitá v nebezpečných situacích. Kolik z jejích zážitků vychází z vašich vlastních zkušeností?
Lidé, kteří mě trochu znají, si možná budou při čtení myslet, že Gabriela jsem já. Ano, v něčem si podobné jsme, zejména proto, že jsem do příběhu částečně promítla svou poslední cestu do Keni. V některých ohledech je ale Gabriela úplně jiná. Gabrieliny zážitky, kdy je nejprve obklíčí sloni a poté se ocitnou v epicentru demonstrací v Karatině, vycházejí ze skutečnosti. Hořící barikádu před námi na silnici a dav lidí, kteří nám házeli kameny pod přední kola auta, budu mít před očima do konce života.
Hlavní město Keni Nairobi může působit i velmi idylicky V knize se objevuje postava Timothyho, mladého keňského malíře s velkým talentem. Je inspirován skutečnou osobou?
Ano. Timothy je inspirován dvanáctiletým keňským chlapcem Kennedym Onyangem, kterému je kniha věnována. Jeho příběh mě hluboce zasáhl a přála jsem si, aby se o něm lidé dozvěděli. Víc ale prozrazovat nemohu, protože bych čtenářkám a čtenářům odhalila, jak se jeho osud vyvíjí v knize.Jaký konkrétní příběh Africké noci vyprávějí?
Jde o příběh Gabriely, která se vrací do milované Keni v době, kdy zemí zmítají násilné nepokoje a společnost stojí na prahu revoluce. Taxikář Michael, na kterého se při svých cestách vždy spoléhala, na ni tentokrát po příletu nečeká a neodpovídá ani na zprávy. Zdá se, že zmizel beze stopy. V ulicích Nairobi každým dnem sílí protesty mladé generace, která se bouří proti zkorumpované vládě. Navzdory varováním a rostoucímu chaosu se Gabriela pouští do nebezpečného pátrání po Michaelovi a uprostřed dramatických událostí prožívá situace, které znovu rozvíří nejen strach, ale i její vlastní city.
Nepokoje v Keni v roce 2024 a 2025 V knize se objevuje i téma strachu z létání. Je to i Váš osobní strach?
Ano, strach z létání patří k mým největším démonům. Kdysi jsem byla svědkem letecké havárie v nepálské Lukle, při níž zahynuli všichni kromě pilota. Navíc šlo o letadlo, kterým jsme měli z Lukly odlétat. Od té doby se můj strach z létání jen prohlubuje. Paradoxní je, že letiště i letadla mám ráda. Fascinuje mě sledovat starty a přistání, jen v tom letadle nesmím sedět.
Na letišti v Amsterdamu před odletem do keňského Nairobi Do Keni létáte už dvacet let. Jak se to odráží ve vašem psaní?
Do Keni létám už od roku 2005, kdy jsem tam poprvé byla jako dobrovolnice. Každá další cesta mi přináší nové zkušenosti a hlubší porozumění místní realitě. Musím ale přiznat, že čím víc Keňu poznávám, tím víc se prohlubuje můj pocit, že o ní vím vlastně stále málo. Když o Keni píšu, cítím obrovskou pokoru. Ve svých knihách se snažím zachycovat skutečnou Keňu: nejen krásy, ale i každodenní život, politické napětí a sociální problémy.
Hana Hindráková zachycuje ve svých knihách každodenní život v Keni Založila jste vlastní nakladatelství Africké příběhy. Co Vás k tomuto kroku vedlo?
Během své kariéry jsem nejvíce spolupracovala s nakladatelstvím Alpress, které mi v roce 2011 dalo šanci s románem Děti nikoho. Spolupráce byla skvělá a jsem za ni dodnes vděčná. Po skončení druhé mateřské v srpnu 2025 jsem se ale kvůli vysokým zálohám na OSVČ dostala do situace, kdy jsem si musela vybrat: buď s psaním skončím a najdu si “normální” práci, nebo se osamostatním. Byl to pro mě velký krok, ze kterého jsem měla samozřejmě strach, ale psaní miluji a nedovedla jsem si představit, že bych se tomu už nevěnovala. Důvod mého osamostatnění byl zejména finanční, protože jako autor dostanete z jedné prodané knihy kolem 10 %, a tento model pro mě už nebyl dál udržitelný. Další možností bylo vydat si knihy ve vlastním nakladatelství a dát je do distribuce, aby byly dostupné v knihkupectvích, jenomže distribuce si bere kolem 50 % z ceny knihy, což se mi absolutně nevyplatí. Druhým důvodem je kontakt se čtenáři. Když si knihu lidé koupí přímo ode mě, získám na ně e-mail a mohu s nimi být v kontaktu prostřednictvím mého čtenářského VIP klubu, kde mám pro ně připravené různé výhody a zajímavosti. Členství je dobrovolné a bezplatné. Musím říct, že jsem ráda, že jsem tento klub založila, protože díky němu mám kolem sebe samé úžasné lidi se stejnou láskou k Africe, jakou cítím já.Plánujete další knihy zasazené do afrického prostředí?
Ano, rozhodně. Právě začínám pracovat na knize Jak chutná Masaj, která se věnuje fenoménu sexuální turistiky na Zanzibaru. Je to citlivé a kontroverzní téma, ale myslím si, že je důležité o něm otevřeně mluvit. Pokud vše půjde podle plánu, tak kniha vyjde během příštího roku.
Spisovatelka Hana Hindráková na Zanzibaru, kde se věnovala teoretickému průzkumu sexuální turistiky