Můj africký příběh: jak jsem našla Afriku, přišla o iluze a objevila pomoc Africe, která dává smysl

Kdo vlastně jsem

Nejprve mi dovolte, abych se představila. Jmenuji se Hana Hindráková, jsem spisovatelka, první česká autorka publikovaná v Keni, zakladatelka projektu Dárky s myšlenkou a majitelka tohoto e-shopu. Další informace o mně najdete na mých oficiálních webových stránkách.

Kde se vzala moje touha cestovat

K cestování mě přivedl můj milovaný táta. Zbožňoval vůně vzdálených zemí a já jsem s ním tuhle lásku sdílela od dětství. Naše první cesta mimo Českou republiku nás zavedla do Paříže. Jeli jsme dlouhé hodiny autobusem, strávili ve Francii dva dny a pak se zase vraceli. Bylo mi tehdy sice jenom čtrnáct let, ale ve mně se tehdy probudilo něco, co už nikdy neusnulo. Láska k cestování.

První cestování do Afriky

Netrvalo dlouho a táta mě vzal poprvé do Afriky. Egypt mě okouzlil orientálním kouzlem a od té chvíle mě černý kontinent lákal s neuvěřitelnou silou. Toužila jsem vidět savany, kde se volně prohánějí stáda gazel, žirafy a sloni. Kdykoliv jsem zavřela oči, viděla jsem ji. Afriku. Rozlehlou, tajemnou, romantickou, a přesto drsnou a nespoutanou.

Moje romantické představy vycházely z filmů z afrického prostředí a táta mi chtěl tenhle sen splnit. Plánoval, že mě vezme na dovolenou do keňské Mombasy. Jenže než se rozhodl, odletěla jsem do Keni sama jako dobrovolnice. Táta už se do Keni bohužel nikdy nepodíval.

Keňa: láska, která vznikala pomalu

Přiznám se, že napoprvé mě Keňa příliš neuchvátila. Moje láska k ní rostla postupně, ale právě proto je dnes tak silná. Od roku 2005 jsem Keňu navštívila mnohokrát a stále se tam vracím. Miluji její vůni, teplo, červenou hlínu a mám tam spoustu přátel.

Pomoc Africe a dobrovolnictví v Africe

Nadšení, idealismus a začátek velkého příběhu

Když mi bylo dvacet dva, nechtěla jsem už cestovat jen tak, ale propojit cestování s něčím užitečným. S pomocí chudým lidem v Africe. A tak jsem hledala organizace na pomoc Africe, prostřednictvím kterých bych mohla odletět do Afriky jako dobrovolník a jednu z nich jsem si vybrala. Tak se začal psát můj příběh v Keni. Tehdy jsem věřila, že dokážu změnit alespoň část světa. Později jsem založila neziskovou organizaci Fair a rozvojové pomoci jsem věnovala velkou část svého života.

Studovala jsem zákony, zakládala partnerskou organizaci v Nairobi, řešila administrativu i projekty a věřila jsem, že konám dobro.

První pochybnosti a zlomové momenty

Jenže čím déle jsem v Africe pracovala, tím častěji se se mi v mysli objevovaly otázky jako:
Je pomoc Africe opravdu pomoc? Vede to někam? Má to smysl?

Zejména když jsem se po deseti letech znovu dostala do chudinské čtvrti Kibera, která se nachází v hlavním městě Keni Nairobi, a kde podle statistik působí stovky neziskových organizací. Přesto to tam vypadalo stále stejně.

Co jsem viděla: závislost, stagnaci a mentalitu „běloch = pomoc“

Ve slumech jsem se setkávala s lidmi, kteří rozvojovou pomoc očekávali automaticky. Mnozí ji považovali za jakousi povinnost bělochů. Za něco, co jim „náleží“. Rozvojová pomoc vytvářela závislost, brzdila iniciativu a posilovala roli bělochů jako „chodících bankomatů“.

A já začala chápat, že takhle se Afrika na vlastní nohy nikdy nepostaví.

Proč rozvojová pomoc a dobrovolnictví v Africe není podle mě cesta

Když jsem narazila na rozhovor s keňským ekonomem Jamesem Shikwatim, který volal po tom, aby se rozvojová pomoc Keni zastavila, pochopila jsem, že to všechno není jen můj dojem.

Západní svět sice o pomoci mluví, ale skutečná podpora by znamenala něco úplně jiného:
otevřít Africe obchodní příležitosti, ne posílat materiální dary a dobrovolníky.

Čtyři roky vnitřního boje

Rozhodnout se skončit s tehdejší pomocí Africe a dobrovolnictvím bylo extrémně těžké, protože rozvojová pomoc byla tehdy smysl mého života. Nedovedla jsem si představit, že bych kdy dělala něco jiného než pomáhala Africe.
Ale věděla jsem, že jestli chci Africe opravdu pomáhat, musím přestat posilovat závislost. A tak jsem činnost neziskové organizace Fair s těžkým srdcem ukončila.

Obchod místo charity: cesta, která funguje

"Self-help groups" ve slumech

Ve slumech jsem se dlouhé roky potkávala s tzv. self-help groups – svépomocnými skupinami HIV pozitivních žen, svobodných matek či nezaměstnaných mužů. Ti vyráběli nádherné ručně dělané šperky, které jim zajišťovaly živobytí.

A já jsem si uvědomila, že tohle může být ta cesta.

Jak vznikl projekt Dárky s myšlenkou

Nechtěla jsem charitu.
Chtěla jsem férový obchod.

Nakupuji šperky přímo od výrobců, bez prostředníků, a oni za svou práci dostávají férovou odměnu.

Zpočátku jsem ani nevěděla, jestli budou mít Češi o africké šperky zájem. Ale hned první várka se vyprodala během tří besed. A tak začal můj obchodní model, který dává smysl. Pomáhá prací, ne dary. Podporuje aktivitu, ne závislost.

Každý africký šperk je originál

Když mi přijde zásilka z Keni, nikdy nejsou dva kusy stejné.
Každý je ručně vyráběný v těžkých podmínkách – na zemi, v plechových domcích, bez elektřiny či vody. Materiály jsou nádherné, autentické a ekologické: kokosový ořech, africké látky kitenge, recyklovaný papír, kosti východoafrického zebu, recyklovaná mosaz nebo africké korálky.

A přesto, nebo právě proto, mají tyto šperky duši.

Proč věřím, že férový obchod je nejlepší pomoc Africe

Nic nerozdávám.
Podporuji práci, důstojnost a podnikavost. Podporuji férový obchod.
Umožňuji průchod produktům na evropský trh.

To je podle mě skutečná, dlouhodobá a férová pomoc Africe.

Psaní jako druhá vášeň

Psaní příběhů miluji už od základní školy a stát se spisovatelkou byl můj dětský sen.
Nepřišlo to samo, stálo mě to roky práce a učení. Ale nejdůležitější pro mě není cíl, nýbrž cesta. Ta mě fascinuje stejně jako cesty do Afriky.

Propojení všeho, co miluji

Afrika.
Psaní.
Příběhy.
A férový obchod, který má skutečný dopad.

To všechno dnes najdete v mém e-shopu:  v afrických špercích, v příbězích lidí, kteří je vyrábějí, i v mém vlastním příběhu, který pokračuje.