Možná by bylo výstižnější tento článek pojmenovat jako Co se může pokazit, to se pokazí. Už léta bojuji s panickou hrůzou z létání letadlem. Lidé to často zlehčují a říkají mi, že to nemůže být tak hrozné… vždyť už jsem toho tolik nalétala… mnohokrát Afrika… Jižní Amerika… Asie… dokonce i daleký Nový Zéland… Lidé to však obvykle zlehčují a říkají pouze do doby, než se mnou sami letí.
V červenci mě čeká osmá cesta do mé milované Keni, kde se budu věnovat terénnímu průzkumu pro novou knihu, a nakupovat šperky od skupin lidí z chudinských čtvrtí. A tak jsem začala řešit, jak se do Keni vlastně dostanu, respektive jak přežiji dlouhou cestu letadlem. Pustila jsem se do toho zodpovědně a navrhla své tchyni, se kterou vcelku pravidelně cestuji, že bychom si mohly udělat takový tréninkový let na Afriku. Něco krátkého. Bezproblémového. Tam a zpátky, jenom s přespáním. Byla jsem odhodlaná letět ve zcela vědomém stavu, bez léků na uklidnění, sedativ, prášků na spaní a bez alkoholu. Na let jsem se svědomitě připravila. Nikomu jsem o tom neřekla, aby mě nestresovalo, že o tom budu muset s někým mluvit. Vypadalo to, že to skvěle zafungovalo. Dokonce mi nebylo nepříjemně ani při koupi letenek, ani při cestě na letiště. Říkala jsem si, že jsem možná objevila ten správný recept, jak zatočit s mým strachem z létání.
Na letišti už jsem ale pocítila známou nervozitu, ale stále ještě ve slabší formě než obvykle. Veškeré odbavení jsme měly zařízené předem, takže jsme nemusely vůbec nic řešit a v požadovaný čas jsme se dostavily k odletové bráně. Na ruce jsem měla připravenou antistresovou gumičku, abych se jí mohla štípnout v případě, že budu panikařit a ona by mě tak vrátila zpátky do reality, abych si uvědomila, že se vůbec nic neděje. V telefonu jsem měla staženou napínavou audioknihu a v dlani jsem svírala plastové mačkátko v podobě míčku naplněné jakousi tekutinou. V telefonu jsem měla i předpověď turbulencí na naší trase, za kterou jsem zaplatila pět dolarů. Vypadalo to na celkem klidný let. Čas od času jsem si přetřela obličej a ruce vlhčeným ubrouskem s uklidňující levandulovou vůní. Se sluchátky na uších jsem nastoupila do letištního autobusu, který nás měl odvézt k „našemu“ letadlu. Kousek jsme popojeli a zůstali jsme stát. Uběhlo pět minut. Deset minut. Patnáct minut. To vypadá na pořádně zpoždění, prolétlo mi hlavou po tři čtvrtě hodině, kdy se stále nic nedělo. Poté nás autobus odvezl zpátky k odletové bráně a museli jsme se tam vrátit. Nikdo nevěděl, co se děje. Občas se z davu ozvala informace „Kolaps.“, „Pilot.“, ale nebylo to nic oficiálního. Pracovníci u přepážky měli plné ruce práce a neustále někam telefonovali. Stála jsem poblíž. V tom se k nim davem nahrnul jakýsi chlápek a řekl:
„Zaslechl jsem, že se pilotovi něco stalo. Já jsem pilot, mohu to odpilotovat za něj.“
Polilo mě horko. Já přece nepoletím s někým, kdo jen tak řekne, že je pilot. Jestli to tomu chlápkovi dovolí, tak radši zůstanu v Praze, letělo mi hlavou.
Po chvíli se zdálo, že se nedomluvili. Naštěstí. A následně jsme se konečně dozvěděli, co se stalo. „Pilot zkolaboval a letecká společnost bohužel tak rychle jiného nesežene. Tudíž se váš let odkládá na zítřek na stejný čas,“ ozvalo se v reproduktoru.
„No to snad ne,“ hlesla jsem vyčerpaně. Příprava na tento let mě stála takového úsilí a oni nám ho nakonec odložili. Což když někam letíte na tři noci, tak vám to vcelku zkrátí pobyt. V ten moment jsem nebyla schopná ničeho. Zatímco jsem tam zoufale seděla na zemi u okna, má podnikavá tchyně nám vyjednala od letecké společnosti ubytování ve čtyřhvězdičkovém hotelu v Praze. „Máme se dostavit v sedm hodin k přepážce číslo jedna,“ řekla mi tchyně. Podívala jsem se na hodinky. Bylo půl šesté. To už jsme měly přistávat v Anglii. Na ubytování jsme si vystály devadesáti minutovou frontu a do hotelu jsme se dostaly krátce před desátou večer. Místo odpoledního čaje v Anglii jsme si daly půlnoční čaj na terase s výhledem na Staroměstské náměstí. A další den to začalo zase nanovo.
Dopoledne jsme se nechaly odvézt na letiště. Jenomže naše odbavení už nám neplatilo, takže jsme si musely vystát dlouhou frontu. Paní u přepážky nám vytiskla palubní vstupenky. Udělala jsem několik kroků a všimla jsem si, že je na nich napsané včerejší datum. Vrátila jsem se zpátky. „Nebojte, turniketem určitě projdete. Já vám tu nic jiného vystavit nemůžu,“ ujišťovala mě. Turniket byl bohužel jiného názoru, tak to nakonec musela vyřešit obsluha letiště manuálně. Už mi nebylo zdaleka tak lehce jako předchozí den, ale stále jsem se držela. V letadle jsem při turbulenci krátce po startu rozdýchala přicházející panický záchvat funěním do igelitového sáčku na zvracení a potom už to celkem šlo. Říkala jsem si, že na to, že jsem letěla bez léků, tak se to celkem dalo. K pohodově zvládnutému letu to mělo ovšem dost daleko a jakékoliv zachvění letadla mě vyvádělo z rovnováhy.
Když jsme o dva dny později mířily zpátky na letiště, foukal takový vítr, že jsme se stěží držely na nohou. To snad ne, říkala jsem si v duchu. Proč ani jeden let nemůže být klidný. Bylo mi jasné, že za takového vichru to hladký let rozhodně nebude. I když jsem se na let svědomitě připravovala, mé tělo protestovalo. Když jsme v letadle čekali na start, tak jsme viděli rozjíždění a stoupání jiného letadla, kterému se až neuvěřitelně třásla křídla. Starty snáším asi úplně nejhůř, a když jsou při nich turbulence, je to pro mě peklo. Vnímala jsem, jak mi buší srdce, jak se mi špatně dýchá. Krk jsem měla sevřený tak, jako by se mi kolem něj omotal nějaký škrtič. Po těle jsem cítila ledový pot. Letadlo se rozjelo a vzlétlo. Když se začalo otřásat v turbulencích kousek nad zemí, zpanikařila jsem. Tchyně mi podala sáček a já jsem se to zase snažila rozdýchat. Potom mi letuška přinesla led v pytlíku, ať se tím chladím. To mi trochu pomohlo. A hlavně mi pomohlo, že turbulence ustaly. Ale i tak jsem ostražitě sledovala každý drobný otřes. Když letadlo konečně přistálo a sešla jsem po schůdkách dolů k autobusu, měla jsem pocit, že jsem selhala. Vždyť jsem si plánovala, jak si ten let zkusím užít. Vždyť vím, že statisticky je to nejbezpečnější způsob dopravy. V autobuse jsem se sesunula na sedadlo a čekala. Když se ani po dvaceti minutách nic nedělo, říkala jsem si, o co zase jde. Poté se na letištní ploše u našeho letadla a autobusu začala sjíždět policejní auta a z nich vystupovali ozbrojení policisté oblečeni celí v černém a něco tam řešili s letuškami a s jednou ženou z našeho letu. Že by černý pasažér? napadlo mě a vzápětí jsem se v duchu okřikla. To je ale nesmysl… Poté, co nás drželi v zavřeném autobusu na letištní ploše asi hodinu, se jedny dveře otevřely a dovnitř strčil hlavu policista v černém se slovy: „Jedna paní z vašeho letu nahlásila krádež zlatého MacBooku. Když se někdo přiznáte, bude to bráno jako polehčující okolnost.“ Potom zase vystoupil a dveře se zavřely. V polovině září bylo ještě celkem teplo, svítilo slunce a v autobuse začínalo být nedýchatelno. A lidé, kteří už chtěli být pryč z letiště, začali být agresivní. Bušili vztekle do skla a řvali, ať je pustí ven. Další se na ně obořovali, ať jsou zticha, že takto tomu příliš nepomůžou. Jiní se jen tak pousmívali a dělali si legraci z toho, že mají počítač v zavazadle. Já jsem to jen tak mlčky sledovala a nebylo mi z toho vůbec dobře. Přece jenom předešlý stres udělal své a tohle se na něj ještě nabalilo.
Po hodině a půl nás odvezli do odletové brány s tím, že nás budou jednoho po druhém prohledávat a poté nás posadí zpátky do autobusu. Vypadalo to přinejmenším na další dvě hodiny na letišti a policie s námi se všemi automaticky jednala jako s kriminálníky. Lidé kolem mě byli čím dál agresivnější a mně se dělalo čím dál hůř. Nakonec jsem se prodrala davem na kraj odletové brány a sesunula se podél prosklené stěny. Nemohla jsem popadnout dech. Srdce mi bušilo tak, jako kdyby mi mělo vyskočit z hrudníku. Motala se mi hlava a tělo mě vůbec neposlouchalo. „Potřebujete vodu? Nebo sanitku?“ přiskočil ke mně jeden z policistů. „Potřebuje se dostat z letiště,“ vysvětlila mu paní, která stála nedaleko mě, a které jsem stihla říct, že trpím panickou hrůzou z létání, a že tohle jsou nejspíš ještě dozvuky. Nakonec nás s tchyní vzali přednostně a konečně jsme opustily letiště. Jenomže prožitý stres mi rozeběhl takovou sérii panických záchvatů, že mě tchyně nakonec vzala do krizového centra, aby mi dali něco na uklidnění. Tak skončil můj tréninkový let na Afriku. V krizovém centru v pražských Bohnicích. Nevyšlo to úplně tak, jak jsem si představovala, ale já se nevzdám a budu hledat jiné cesty. Jak jinak bych se dostala do Keni a do spousty dalších zajímavých zemí, kam se chci ještě podívat.