Jmenuji se Hana Hindráková Mezihoráková a provozuji internetový obchůdek Dárky s myšlenkou. Jsem spisovatelka, cestovatelka a bývalá dobrovolnice. Jedenáct let života jsem strávila pomocí Africe. Ve dvaceti dvou letech jsem byla nadšeným dobrovolníkem, který si myslel, že spasí aspoň Keňu, když ne celou Afriku. Dobrovolnictví v Africe jsem věnovala třetinu svého života a většinu volného času i peněz. Dokonce jsem později založila neziskovou organizaci Fair, která se soustřeďovala na rozvojovou spolupráci. Nebylo to vůbec nic snadného. Půl roku před plánovaným založením jsem se věnovala studiu různých zákonů, aby vše bylo tak, jak má být. Založit partnerskou neziskovou organizaci v Keni bylo jště daleko složitější a časově náročnější. Rozvojová pomoc byla však můj život a byla jsem jí ochotná obětovat téměř všechno.

Čím více jsem však do toho pronikala, tím jsem si najednou přestávala být jistá, zda má pomoc Africe nějaký smysl. Zda je to pro ni cesta, která jí pomůže z chudoby. Když se ta myšlenka objevila poprvé, vyděsila mě. Proboha, vždyť jsem ředitelka neziskové organizace specializující se na rozvojovou pomoc, tak jak mohu vůbec přemýšlet nad tím, jestli to má smysl! , prolétlo mi tehdy hlavou. Otravnou myšlenku jsem zatlačila kamsi hluboko do mozku s tím, že se jí přece nebudu zabývat. Jenže ona se tam objevila znovu a znovu. A donutila mě nad tím přemýšlet.

Do Afriky proudí takové pomoci a mnoho zemí je stále stejně chudých, ne-li chudších. V Keni jsem potkala mnoho lidí, kteří si pomoci příliš neváží a automaticky ji očekávají jako jakýsi odpustek za dobu kolonializace. Prostě když jste běloch, tak se čeká, že tam budete pomáhat. Nikdy mě nepřestalo udivovat, jak místní lidé bravurně ovládají terminologii vztahující se k rozvojové pomoci. Když jsem nedávno procházela slumem Kibera (jedná se o největší nairobský slum o rozloze pouhých 2,5 kilometrů čtverečných), vzpomněla jsem si na rok 2005, kdy jsem ho navštívila poprvé. Ačkoliv v něm podle statistik působí přes šest set neziskových organizací, vypadalo to tam po tolika letech bohužel úplně stejně.

A proto jsem se rozhodla, že já už se rozvojové pomoci účastnit nebudu. Musím říct, že to pro mě bylo jedno z nejtěžších rozhodnutí v životě, které jsem zvažovala celé čtyři roky. V té době jsem měla fungující neziskovou organizaci, která se soustřeďovala právě na rozvojovou pomoc. Jakmile jsem si ujasnila, že podle mého názoru pomoc Africe spíš škodí než pomáhá, odstoupila jsem z místa ředitelky. Musím říct, že znám vcelku dost lidí, kteří došli k podobnému názoru. A také to byli nejprve zapálení dobrovolníci, kteří by dali za Afriku život.

Nyní dělám besedy, kde vysvětluji, jak se z nadšeného dobrovolníka stal téměř odpůrce rozvojové pomoci. Ano, miluji Afriku, a proto jí nechci škodit. Jsem přesvědčená o tom, že Afrika se dokáže na vlastní nohy postavit sama.  A pokud by jí západní svět chtěl opravdu pomoci, udělal by to prostřednictvím obchodu. Zjednodušil by podmínky pro africké výrobce, aby mohli dovážet své výrobky bez toho, aniž by museli překonat dvacet různých bariér (na což samozřejmě nemají finanční prostředky).

Vlastně nevím, kde jsme my Evropané vzali názor, že je potřeba naučit Afričany, jak se mají o sebe postarat. Vždyť oni to umí, když chtějí. Příkladem mohou být tzv. self-help groups (svépomocné skupiny) v chudinských čtvrtích, v nichž se lidé sdružují, věnují se určité aktivitě (například výrobě šperků, mýdla, chovu slepic) a vzájemně se podporují. A takové skupiny chci podporovat i já. A to jedinou cestou, o níž si myslím, že má smysl. Obchodem. A právě proto jsem vytvořila tento eshop.